Nová směrnice o vysílání pracovníků usnadní přeshraniční poskytování služeb v EU



„Přijetí směrnice o prosazování předpisů EU týkajících se vyslaných pracovníků je v předvečer evropských voleb jasným důkazem toho, že Evropa neschvaluje podvody páchané na úkor vyslaných pracovníků či jejich zneužívání ani jiné formy tzv. sociálního dumpingu,“ prohlásil evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a sociální začleňování László Andor. „Naléhavě vyzývám členské státy, aby začaly tyto předpisy co nejdříve provádět, a vítám kroky vedoucí k přijetí takových opatření, které již oznámila Francie.“

Silné záruky s cílem chránit práva vyslaných pracovníků a zabránit „sociálnímu dumpingu“ jsou stanoveny již ve směrnici o vysílání pracovníků (96/71/ES) z roku 1996, která obsahuje závazná pravidla týkající se pracovních podmínek zaměstnanců vyslaných na práci v jiném členském státě. Nová směrnice o prosazování předpisů pomůže zajistit, aby byla tato pravidla v praxi lépe uplatňována. Jedná se zejména o některá odvětví, jako je stavebnictví či silniční nákladní doprava, kde například společnosti s fiktivními sídly na bázi „poštovní schránky“ (tj. bez jakékoli skutečné hospodářské činnosti v jejich „domovském“ státě) používají falešná vyslání, aby obešly vnitrostátní právní předpisy o sociálním zabezpečení a pracovních podmínkách.

Směrnice rovněž zlepší ochranu práv vyslaných pracovníků tím, že pomůže předcházet podvodům zejména u subdodavatelských řetězců, kde se práva vyslaných pracovníků ne vždy dodržují.
Směrnice o prosazování předpisů zejména:

• zvýší informovanost pracovníků i firem o jejich právech a povinnostech, co se týče pracovních podmínek;
• zlepší spolupráci mezi orgány jednotlivých států, které odpovídají za vysílání pracovníků (povinnost reagovat na žádosti od příslušných orgánů jiných členských států – vyřízení naléhavých žádostí do dvou pracovních dnů a ostatních žádostí do 25 pracovních dnů);
• lépe definuje vysílání tak, aby se zvýšila právní jistota vyslaných pracovníků i poskytovatelů služeb a zároveň se vyřešila otázka společností s fiktivními sídly na bázi poštovní schránky, které používají vysílání pracovníků k obcházení právních předpisů;
• vymezuje povinnosti členských států s cílem ověřit soulad s pravidly stanovenými ve směrnici z roku 1996 (členské státy určí zvláštní orgány odpovědné za ověřování souladu a ty státy, v nichž mají poskytovatelé služeb své sídlo, musí přijmout veškerá nezbytná opatření ohledně dohledu a prosazování);
• vyžaduje po společnostech vysílajících pracovníky, aby:
• určily kontaktní osobu pro spolupráci s orgány zajišťujícími dodržování předpisů,
• sdělovaly totožnost, počet zaměstnanců, kteří mají být vysláni, datum zahájení a ukončení vyslání, adresu pracoviště a povahu poskytovaných služeb,
• uchovávaly základní dokumenty, jako jsou pracovní smlouvy, výplatní pásky a pracovní výkazy vyslaných pracovníků;
• zlepší prosazování práv a vyřizování stížností tím, že požaduje, aby hostitelské i domovské členské státy zajistily pro vyslané pracovníky možnost podávat (s podporou odborů a dalších zúčastněných třetích stran) stížnosti a podnikat právní či správní kroky proti jejich zaměstnavateli, pokud nejsou respektována jejich práva;
• umožňuje, aby správní sankce a pokuty, které poskytovatelům služeb za nedodržení požadavků směrnice z roku 1996 uložily orgány jednoho členského státu, byly vymáhány v jiném členském státě. Sankce za nedodržení směrnice musí být účinné, přiměřené a odrazující.

Právo společností poskytovat služby v jiném členském státě EU a dočasně za tím účelem vysílat pracovníky se zakládá na článku 56 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU).

Stávající směrnice o vysílání pracovníků (směrnice 96/71/ES) chrání sociální práva vyslaných pracovníků, zabraňuje sociálnímu dumpingu a ukládá členským státům povinnost zajistit, aby vyslaní pracovníci podléhali zákonům, nařízením či správním ustanovením hostitelské země týkajícím se:

• maximální délky pracovní doby a minimální doby odpočinku;
• minimální délky placené dovolené za kalendářní rok;
• minimální mzdy, včetně sazeb za přesčasy;
• podmínek náboru pracovníků, zejména prostřednictvím podniků pro dočasnou práci;
• ochrany zdraví, bezpečnosti a hygieny při práci;
• ochranných opatření ohledně pracovních podmínek těhotných žen nebo žen krátce po porodu, dětí a mladistvých;
• rovného zacházení pro muže a ženy a ostatních ustanovení o nediskriminaci.