Institucionální uspořádání EU v Lisabonské smlouvě



Převzato z knihy „Evropská integrace a Česká republika“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2009.

• Rozhodovací procedury v radě
• Další zajímavé změny v institucích Evropské unie

Postavení národních parlamentů v rozhodovacích procesech Evropské unie

Míra demokratizace a přiblížení k občanu se dá také hodnotit podle toho, jaké mají postavení národní parlamenty při tvorbě koncepcí hospodářské politiky, a specificky pak při tvorbě evropských zákonů (směrnic a nařízení).
Právě originální povaha Evropské unie, která, jak jsme si již ukázali, není ani federací ani konfederací, vedla i k situaci, kdy se stále hledá nejvhodnější forma participace parlamentů na životě EU.

Dosavadní koncepce, jak byla zakotvena například v Amsterdamské smlouvě, a v nezměněné podobě byla akceptována i v Niceské smlouvě, je vymezena ve zvláštním „Protokolu o úloze národních parlamentů v Evropské unii“.

Podle tohoto protokolu (jenž je spolu s dalšími protokoly nedílnou části Smlouvy) se to řeší třemi způsoby:

1. Všechny konzultační dokumenty Komise (Zelené a Bílé knihy) jsou neprodleně zasílány parlamentům. V těchto dokumentech jde o formulaci celkové koncepce aktivit v určité oblasti, a zejména v případě zelených knih jsou všichni přímo vyzýváni k diskusi; mezi účastníky tedy mohou figurovat i parlamenty.
2. Pokud jde o návrhy legislativních aktů, je povinností vlád, aby s těmito návrhy seznámily své parlamenty. Vychází se z předpokladu, že připomínky, které z parlamentů vyšly, vlády zváží a případně uplatní v Radě. Aby toto bylo reálné, je nutno dodržet šestitýdenní lhůtu mezi datem odevzdání legislativního návrhu (ve všech jazycích) Evropskému parlamentu a Radě a datem jeho projednávání.
3. Každý národní parlament ustavil svůj výbor pro evropské záležitosti. Tyto výbory utvořily „Konferenci výborů pro evropské záležitosti“ (The Conference of European Community Affairs Committees – COSAC), která může podávat podněty orgánům EU. Může také zkoumat kterýkoli legislativní návrh, který se týká svobody, bezpečnosti, spravedlnosti a který by mohl mít dopad na svobody jednotlivců. Názor COSACu má samozřejmě pouze konzultativní povahu.

Národní parlamenty mají samozřejmě slovo i při projednávání změn Smlouvy.

Ani zde platná Niceská smlouva nic nemění; konstatuje, že každá změna musí být ratifikována ve všech členských státech – a jak víme, až na výjimky (např. pokud není uspořádáno referendum) je to úkolem národního parlamentu. Příslušný článek 48 Smlouvy nalezneme v nezměněném znění v Amsterdamské i Niceské smlouvě.

Lisabonská (reformní) smlouva – navzdory kritickým hlasům euroskeptiků, že oslabuje demokratizmus v Evropské unii – úlohu národních parlamentů zvýrazňuje.

I nadále jsou ponechána v platnosti ustanovení Niceské smlouvy, jak jsme je citovali v předchozích odstavcích, ale celá „filozofie“ úlohy národních parlamentů v tomto případě vychází z akcentu na princip subsidiarity a proporcionality.

Míru subsidiarity lze pochopitelně hodnotit u každého aktu Unie; rozhodnutí přijatá Komisí nebo Radou jdou do tisíců ročně (obdobně jako počet usnesení vlády libovolného členského státu) a není možno jejich přijímání příliš komplikovat. Podstatnou roli ale hrají legislativní akty, nařízení a směrnice, z nichž nakonec i vycházejí konkrétní opatření unijních orgánů.

Podle Lisabonské smlouvy mají národní parlamenty dostávat návrhy legislativních aktů (směrnic, nařízení) nejméně šest týdnů před začátkem jejich projednávání v Evropském parlamentu. Každý akt musí být předkladatelem odůvodněn i z hlediska proporcionality a subsidiarity, tedy že daného cíle lze dosáhnout efektivněji na úrovni Unie a že rozsah opatření odpovídá povaze cíle. To je konec konců předepsáno i platnou niceskou smlouvou.

Zatímco však podle dosavadního pojetí uplatňuje národní parlament svůj případný nesouhlasný názor u své vlastní vlády, jež sama formuluje své definitivní stanovisku pro jednání v Radě, přichází Lisabonská smlouva spodstatnou změnou.

Každý národní parlament disponuje dvěma hlasy. Jestliže podle názoru národního parlamentu nebo některé z jeho komor je příslušný návrh právního aktu v rozporu se zásadou subsidiarity, uplatní tento nesouhlas u Komise. A zde právě přichází novinka: pokud národní parlamenty odmítnou nejméně jednou třetinou hlasů návrh s odůvodněním, že je v rozporu s principem subsidiarity (mají na to lhůtu do dvou měsíců od obdržení návrhu), musí Komise návrh stáhnout a přezkoumat jej.

Toto podstatné rozšíření kompetence národních parlamentů však vyvolává některé otázky, na něž upozorňují následující tři body:

1. Zásada subsidiarity může být porušena v praxi zejména praktickými opatřeními, jimiž se provádějí evropské zákony. Zatímco Evropský parlament zpravidla projednává ročně 60–70 legislativních návrhů, přijímají evropské instituce přes 2500 tzv. podzákonných opatření, ať již jsou to nařízení Rady či Komise nebo další opatření, která probíhají tzv. „komitologickou procedurou“. Do tohoto procesu nemohou národní parlamenty již z ryze praktických důvodů zasahovat.
2. V konkrétních případech bude asi předmětem sporu vlastní posouzení návrhu z hlediska subsidiarity nebo proporcionality. Názory o tom, zda toho či onoho cíle lze dosáhnout efektivněji na úrovni Unie, se mohou výrazně rozcházet.
3. Někteří kritici mohou argumentovat tím, že se legislativní proces takto zbytečně prodlužuje o další dva měsíce. Zde je ovšem nutno připomenout, že tento proces je i dnes velice zdlouhavý, protože se na něm musí dohodnout velký počet partnerů. Nemůžeme si v této souvislosti odpustit již desetiletí starý výrok bývalého německého kancléře Willyho Brandta, který na toto téma řekl: „Evropské rozhodovací procedury připomínají sex mezi slony – odehrává se velmi vysoko, je při tom mnoho prachu i hluku a velice dlouho se čeká, než se něco narodí.“

Ukázka z knihy „Evropská integrace a Česká republika“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing.
Autor: Antonín Peltrám a kolektiv.

zpět na začátek